fotolekce pro začátečníky

4. července 2012 v 10:31 |  škola fotografie

Na popud a žádost několika fanoušků jsem se rozhodla uspořádat malý fotokurz. Je určen pro ty, co už v podstatě zdcadlovkou fotí, ale nejsou si tak úplně jisti, jak nejlépe využít jejich funkcí a předností. Hlavní náplní bude práce se clonou, časem a využití vlastností objektivů v kompozici.
Cena: 500 Kč, kurz se koná při účasti 3-6 lidí.

huraaa.... nova serie ma obrysy

29. února 2012 v 11:01 |  co mě občas u fotek napadá

.... tak se mi po dlouhem usilovani myslim povedla serie .... huraaa
zatim mozno videt jen na mych facebook strankach, ale uz brzy bude i na mych upgradovanych www.mgfoto.cz
http://www.facebook.com/media/set/?set=a.10150614136454286.398404.811394285&type=3

 


Zase jiná očekávání, ale ne nesplněná

10. června 2011 v 18:01 |  reportáž a cesty
Tak jsem zase po dlouhé době vyjela na cesty. Tedy lépe řečeno na malou cestičku, na 3 dny do Benátek. Více mi mé mateřské povinnosti zatím nedovolily. O to více jsem se na svůj fotovýlet těšila a připravovala se. Přiznávám se, dělala jsem si naprosto jasnou představu o tom co a jak budu fotit.
Zde seznam toho, co jsem si chtěla vzít, co si vzala a co jsem si nakonec nevzala:
- digitální tělo fotoaparátu, bez toho by to jaksi nešlo
- široký objektiv 14-24 mm - v těch úzkých uličkách a při monumentalitě některých staveb je tato výbava asi povinná, pokud člověk nechce fotit jen detaily
- pevnou 50 mm - no bez té se já v podstatě nikam nehnu, je to můj oblíbenec
- 70 - 200 mm - to kdybych náhodou chtěla fotit nějaký architektonický detail
- tělo na kinofilm kompatibilní k výše zmíněným objektivům - no, co kdybych uviděla něco strašně moc umělecké s velkým potenciálem, zase až tak moc těžké a velké není
- stativ - znám se, strašně ráda fotím v kostelech a když ho nemám, tak to pytlíkuji někde z podlahy nebo lavice
- zásobu paměťových karet, hrst kinofilmů, nabíječku, náhradní akumulátor a podobné drobnosti

Nakonec se do batohu naštěstí nevešlo (větší batoh nepřicházel v úvahu, to bych ho celý den neunesla a musela se do něj vejít ještě svačinka, pití a jiné nezbytnosti).
- podvodní igelitový obal na foťák - hlásili déšť a Benátky v dešti s minimem lidí v obraze by mohly být hezké, také ve mě hlodala myšlenka fotit takové ty fotky napůl z vody. Nakonec za celou dobu sprchlo asi 5 min a jak jsem tak koukala, pokud člověk chce fotit z vody, musí mít i gumáky a gumovou rukavici. Ne že by voda v Benátkách byla nějak extrémně špinavá, ale vábně rozhodně nevypadá a to si o sobě nemyslím, že bych byla příliš přecitlivělá.
- externí blesk - možná by se někde hodil, ale znám se, nemám fotky s bleskem moc ráda, připadají mi ploché a na to, abych někde prosila kamarádku, aby mi ho přidržela z jiného úhlu, na to asi nebude důvod, nejedu fotit primárně portréty a na nehybné věci mohu použít stativ.

Ach, co já bych strašně ráda měla s sebou.
Jak se ukázalo, nejvíce mě po cestě otravovalo neustálé vyměňování objektivů. Jak jsem občas záviděla spolucestující, že má na foťáku sice horší objektiv, zato s rozsahem 17-70 mm. Kéž by někdo vyrobil za rozumnou cenu objektiv s krásnou kresbou, spolehlivým ostřením a světelností 1,8 (dobře, i 2,2 by šlo) v rozsahu 14-70 mm.

Co jsem ale vůbec nepotřebovala nebo potřebovala jen velmi málo:
Nakonec jsem vůbec nevytáhla foťák na kinofilm. Možná to bylo dáno tím, že už mě trošku otravovalo neustálé vyměňování objektivů a měnit ještě tělo už by mě hodně naštvalo. Ale hlavně jsem na místě zcela přehodnotila svá očekávání a to, jakých fotek nakonec budu chtít dosáhnout. A taky jsem samozřejmě nedočkavá, nemám doma scanner na filmy a tak digitál nakonc vyhrál.
Také objektiv 70-200 jsem využila málo. Je pravda, že bez něj by některé fotky z TOP 30 nevznikly, ale původně jsem ho chtěla využít dalko více. Z místní inspirace hlavně na focení takové blbosti jako letících racků, přiznávám. Ale na druhou stranu obdivuji ty, kteří s tímto objktivem živou přirodu fotí, neboť mě se to stále nedaří. Než si zkomponuji, zvířátko je už dávno pryč.
Málo jsem použila i stativ, ale když už nic, dá se dobře používat jako prostředek sebeobrany v přelidněných Benátkách. Když si ho dáte na batoh, nikdo se na Vás v prostředcích hromadné dopravy nebude lepit.


A jaké bylo focení? Chtěla jsem samozřejmě vyfotit ty černobílé fotky s lampama, gondolama, prázdné náměstí se svatým Markem v pozadí trochu mlžný opar apod. Nic takového v běžný den pro běžného turistu v podstatě neexistuje. Jedinný moment, kdy je náměstí před svatým Markem prázdné je do půl deváté ráno, a to je zase fasáda kostela v hlubokém stínu. Jak jsme se se spolucestující shodly, ty nádherné fotky s prázdným náměstím za slunečného odpoledne mohou vzniknout jen když se u nějaké příležitosti náměstí zavře. Gondoly na moře po ránu nejezdí a když už se na něj v průběhu dne vydají, tak už je kolem takového provozu, že z fotky čiší úplně všechno, jen ne klid. Možná někdy na podzim by mohl být ten mlžný opar. V červnu to na něj rozhodně nevypadá.
Nutno ovšem říci, že výlet se i přesto povedl. Naštěstí se mě při toulání uličkama chytla inspirace a to už první den. Nejprve tak nějak nenápadně chodila kolem mě a přisála se a má představa nakonec doznala tvarů na naprosto neočekávaném místě, při odlovu geokešky (záliba mé spolucestující) na hřbitově na ostrově Murano (ten růžovo-zelený Kristus). Při chůzi Benátkami totiž všude vidět barvy. Takové skryté, většinou nebijí do oči, jsou jakoby upozaděné. Když si jich však člověk začně všímat a je si vědom, jak jednoduše jdou z rawu vytáhnout (případě použitím vivid colour kinofilmů), má vyhráno.
Tak tentokrát se na fotovýletu očekávání naštěstí nenaplnila, možná bych měla fotky jako už jich spousta existuje, ale neměla bych dobrý pocit. Takto mám díky nenadálé inspiraci dobrý pocit (nutno říci že přišel až po shlédnutí upravených fotek).
Rada na závěr: Klidně si před focením udělejte představu o focení, nedržte se jí však zuby nehty. Na profláknutých místech se nesnažte udělat fotky, které už před Vámi udělal někdo jiný a daleko lépe (třebas proto, že tam žije a může si počkat na ideální podmínky). Toto snažení ponechejte turistům s kompakty, pro které je vrcholem snažení, a nemyslím to negativně, vlastní půltělo před fasádou sv. Marka. Jako na fotovýletu se nesnažte naplnit sociologickou funkci fotografování, tedy ukázat ano i já jsem byl u sv. Marka a mohu se tím chlubit. Alespoň mým cílem je chlubit se - takto jsem já viděla Benátky.


Další obrázky budou brzy na:
www.mgfoto.cz/Venice2011

Neprofesionální focení vlastních dětí

9. ledna 2011 v 13:49 |  škola fotografie
marjanka
Tak jsem se tu dlouho neukázala. A klasická je má výmluva - matka na mateřské nemá vůbec žádný volný čas. No ono je to fakt trošku pravda, ale občas je potřeba dětičky odložit a třebas napsat příspěvek do svého blogu.
Naštěstí děti jsou pro mě vítaným objektem fotografie, tak si ani nemohu stýskat, jako mnoho amatérských fotografů, nad tím, že není co fotit a nápady nepřicházejí.
Na rozdíl od profesionální fotografie, jakou zákazníci očekávají, se při neprofesionálním focení vlastních dětí mohu odvázat, fotka nemusí být úplně ostrá, pozadí dokonalé a barvy stoprocentně vyvážené ... všichni rodiče to znají: hlavně aby bylo na fotce vyjádřeno to, co vidíme každý den - veselé tvářičky, typické úsměvy a pózy, no zkrátka "babulka" taková/takový, jak si jej chceme uchovat ve vzpomínkách.
Tak tedy rady mírně zkušené fotografky a začínající matky v této chvíli zní:

1) foťte, foťte, foťte - na promazávání a upravování fotek bude snad v budoucnu dost času, focení už nedoženete, dětský čas utíká neuvěřitelně rychle. Oběd počká, focení ne.

2) pokud nemáte super blesk, najděte si doma velké okno a při zatažené obloze máte téměř ideální podmínky k focení (viz fotky vedle) - můžete tak použít i delší čas a třebas se podaří zachytit i radost z pohybu, kterou děti mívají)

3) když fotíte, naučte se nekoukat do hledáčku nebo na displej, ale na dítě. Nechejte si větší prostor na fotce pro eventuální výřezy (dnešní foťáky mají dost pixelů, tak vás jejich ztráta nemusí mrzet). Když totiž koukáte do foťáku, dítě má především udivený výraz, když na něj děláte opičky, ono vám opičky vrací. A o to přece jde. Řešením je samozřejmě focení za účasti otce, který je nepřeberným zdrojem opiček, ale ten, bohužel, ne vždy je po ruce.

4) Nabitý foťák s prázdnou kartou a přidělaným bleskem mějte pořád při ruce, děti nečekají, až vy se nachystáte. A každý přece chce mít zachycené ty nejzajímavější okamžiky.

5) Pokud máte takovou profesionální "krávu" foťák jako já, pořiďte si něco do kapsy, neboť do parku celou výbavu nosit nebudete a pak toho budete litovat.

6) Zkuste dát do fotky příběh. I za dvacet let můžete vyprávět, jak jste jeden den otevřenou knihu sice ještě zachránili, ovšem hned druhý den jste, byvši přilákáni podezřelým tichem, zjistili, že 2 listy z oblíbené knihy podlehly zkoumavým pacičkám a puse vaší ratolesti.

.... no a já mám pocit, že zatím dětem nejvíce sluší černobílá varianta.
dudel


cteni


                                                          
Zatím se loučím, další postřehy budou následovat.


Rajhradský klášter

21. května 2010 v 11:09
.....
Rajhrad
Nějakých pár fotek je možno vidět na:


Na vernisáži

14. dubna 2010 v 21:32
Dne 26.3.2010 proběhla v Brně na Pellicově 8A vernisáž výstavy našeho kamaráda-umělce Josefa Zahradníka. Zpočátku se tvářil jako velice vážený, vážný a sofistikovaný umělec .....byly dokonce i dva vážné, krátké proslovy .... my jsme mu však na to neskočili .....
Poklidný začátek

 ..... známe Josefa a jeho vysmátá filosofující povaha se brzy projevila při představování sebe sama a životních fází umělce.
Veselý konec

Myslím, že tu trošku můžu udělat reklamu jeho dílu. Kdo chce vidět jeho krásné, převážně železné sochy, zajeďte si do Ivančic, do Stříbského mlýna .... je tam milá kavárnička, pár jeho stojících děl (až tedy skončí výstava) a vůbec příjemné tam pobýt.

Paříž na začátku jara

31. března 2010 v 17:43 |  reportáž a cesty
Paříž na začátku jara má pár mínusů a pár plusů.
Zkusme počítat:
-          Zima
+    kvůli zimě je tu málo turistů
+    fronty jsou jen tam, kde je vytvoří sami Francouzi a tam jako návštěvník většinou nechcete jít
-          Fouká vítr
+
obloha je většinu času jako vymetená a
neuvěřitelně modrá, pro fotografa skoro ideál
+ nevyskytují se turistické skupinky s průvodcem běžně vytvářející zácpy, průvodci by totiž uletěl deštník či jiné pofiderní návěstidlo
-          Některé zahrádky u kaváren nejsou v provozu
+    v provozu jsou ty zahrádky, kam chodí místní, neb Francouzům ani zima ani vítr nevadí a jako vášniví kuřáci si neodpustí ke kafi cigaretku, kterou mohou jen venku

Pár poznámek na okraj:
Fronty: Francouzi jakmile vidí příležitost, vytvářejí fronty a zcela stoicky v  nich stojí. Musím řici, že Francouzi vytvářejí
fronty
většinou tam, kde to za to opravdu stojí: u nejlepšího pekaře ve čtvrti, v nejlepší hospodě čekají, až se uvolní místo, u nejlepších košer specialit ve čtvrti Marais. Vytvořili sice i frontu ke kluzišti či na nějakou nacionální výstavu, ale podobná pošetilost se dá velmi lehce prohlédnout a proto doporučuji, když vidíte v Paříži frontu Francouzů, zkuste si do ní občas také stoupnout, budete mít to nejlepší.
Zima: Pařížské interiéry v centru města jsou vysoké, v pařížských interiérech většinou není ústřední topení, ale přímotopy, v Pařiži je energie drahá. Výsledkem je snaha trošku ušetři a všudypřítomná zima a skutečnost, že Pařížané jsou zvyklí na interiérovou teplotu průměrně tak o 5 stupňů nižší než našinec. V pařížských hotelích na to zřejmě v letních ani zimních měsících nepřijdete, neb tam výše zmiňované pravidlo neplatí, ovšem draze tuto výjimku zaplatíte.
Takže zima je nejen v bytech, ale také v hospodách, než se lidským teplem zahřejí (viz níže), dopravních prostředcích a muzeích, snad s výjimkou Louveru.
Životní prostor: Když se pohybujete v Paříži v místech a v časech, kdy běžný Pařížan, pochopíte, jak si vlastně v Brně žijeme na velmi vysoké noze. Malé byty by člověk i pochopil, velikost tohoto prostoru závisí na finančních možnostech té které rodiny. Malé obchůdky, malé kavárničky a malé hospůdky, kam se vměstná stejný počet hostů jako u nás, jsou trošku překvapivé. V hospodě Vás posadí jednoho ke stěně, přirazí před Vás ministoleček a Vašeho spolustolovníka posadí před Vás. A 10 cm po pravici, a 10 cm po levici už stojí další stoleček a sedí další hosté. V neděli jdete to parku, Place des Vosges je například oblíbený, a tam jsou obsazeny úplně všechny lavičky, které stojí ve 2 řadách, děti si hrají v podstatě v permanentním chumlu naprosto cizích ratolestí. Na chodníku se vždy prostrkujete mezi davy. No nedivte se, bydlí tu 20.775 lidí na kilometr čtvereční (pro srovnání v Brně 1.604, a v Praze 2.343) … a v tom kilometru jsou započítané i ty širokánské bulváry a rozlehlá náměstí.
A abych nezapomněla, malá fotogalerie zde, fotografie v ní asi budou přibývat, jak bude čas se k nim vracet.¨

Brněnská zrcadlení

9. února 2010 v 17:59
Tak tu byly Vánoce. Líbí se mi idea obdarovávat své bližní a ani proti českým zvykům, jako je rybí polévka, stromeček a odlévání olova nic nemám. Jen tyto zvyky asi začnu praktikovat v létě, protože před těmi skutečnými Vánoci na konci prosince, mám jako fotograf takový shon, že opravdu nic jiného než fotit, fotit a fotit opravdu nestíhám. Ono každý už od půlky října chce obdarovat své bližní fotkami vnoučat, přítele lehce lechtivými fotkami apod. A pak v lednu po tom shonu upadnu do takové zimní letargie, že se z ní probudím až na konci ledna.
Tak hlásím, že jsem se na půl oka probudila, vyčistila počítač zanesený GB nových fotek a narazila na fotky z procházky po Brně, kterou jsem učinila již v květnu loňského roku. Tak jen doufám, že se v dohledné době probudím úplně a zase budu pravidelně zveřejňovat své fotografické úlovky.
Fotky zde:
PS: Jestli někdo čekal bůhvíjaké moudro … Co byste chtěli od semihybernata?

Dolní Kounice

1. listopadu 2009 v 22:01
Jen tak na sobotním výletě na židovském hřbitově v Dolních Kounicích v čase dušiček. Hřbitovy v čase dušiček většinou evokují, nebo na fotografii mají evokovat, ponurou atmosféru. Zvláště ty staré, židovské. No tentokráte tam zavládl nádherný podzim. Možná o to těžší bylo najít místo a úhel pohledu, který by trošku jinak tuto atmosféru zachytil.
Snad se to povedlo. Líbí se mi 4 fotky, tak až bude času, možná je sem přidám.
PS: Jelikož jsme na 1 foťák byli na místě dva, měla jsem vynuceně jaksi více času na rozmýšlení záběrů. Tady nehrozilo, že okamžik uteče. Na místě mi to možná trošku vadilo, teď s odstupem času to vidím jako velkou výhodu, mít čas na rozmyšlenou.

Kam dál