Shoda okolností nutí k zamyšlení nad reportážní fotografií

7. dubna 2009 v 16:26 |  co mě občas u fotek napadá
Shodou okolností jsem několik minut po sobě včera shlédla 2 série fotografií, které mě donutili k zamyšlení nad tím, jakou vlastně má fotografie, v obou těchto případech dokumentární, sílu, moc a jakou tedy na sebe bere fotograf zodpovědnost při jejím publikování.
První sérií byly fotografie pořízené během protestů konaných 1. dubna 2009 při jednáních G20 v Londýně. Fotografie byly pořízeny různými světovými agenturami a je možno je vidět na
Což o to, dokumentární fotografie jsou to pěkné, jen se jaksi nemohu ztotožnit s jejich filosofií, účelem, či jak to nazvat. Pokusím se vysvětlit. Podívá-li se člověk na fotografie č. 11,12,19 a 24 uvidí na nich velkou řádku fotografů při práci v první linii. Člověk by si při řekl, že jejich odvaha je obdivuhodná, jak nasazují svou kůži ve snaze předat světu svědectví o této události. Když se však zamyslím nad tím, kolik jich tam je a v jakých pozicích, přestává se mi jejich "pseudoodvaha" líbit. Jelikož jsou v první řadě, značně komplikují práci policii, stávají se nedílnou součástí protestu (otázkou je, jestli sami protestovat chtějí) a svou přítomností, nemohu si pomoci, přímo vyzývají přítomné protestující k provokování policistů, kteří povětšinou zodpovědně plní své pracovní povinnosti.

Zvláště u fotografie č. 11 se nemohu zbavit dojmu, že dotyčný vrhatel monitoru hezky počkal, až se dav fotografů uspořádá v úhledném půlkruhu kolem a teprve v "záři reflektorů" učiní to, co by možná bez dostatečné publicity neudělal. A i kdyby udělal, tím, že se to zveřejní na titulních stránkách, přestává být jeho čin výtržnictvím (či jak se to právně kvalifikuje), ale stává se součástí sociálního kódu - říkáme: ano, takové výtržnictví je v rámci protestů hodno publicity a není odsouzeníhodné, ba co více, výtržníkovi věnujeme více pozornosti než výsledkům jednání G20.
Nevím, zda je pravda, že některé velké deníky se rozhodly, že jeden měsíc se na jejich stránkách neobjeví Paris Hilton - ono se totiž zas tak moc neděje. Možná by stálo za to, kdyby média dohodly, že na podobné akce nebudou do předních linií podobných protestů vysílat fotografy, alespoň jednou, a pak zjistit, zda se na chování protestujících něco změnilo, jak se změnila práce policie, či jaké škody byly způsobeny.
Ještě mě zaujala "reportážní" fotografie č. 29. Policisté zadržují protestující v pozadí, v popředí hrozí policisté obuškem - dle mého názoru jen fotografovi a to ještě na jeho výslovné přání. A bohužel takovýchto "reportážních" fotografií se v médiích objevuje čím dál více.
Neuvědomují si tito fotografové svou zodpovědnost? - jsou-li v takovémto množství přítomni v protestujícím davu, stávají se nevyhnutně jeho součástí (ať již vyznávají myšlenky tohoto davu či ne) a tím zkreslují celý protest, ovlivňují svou přítomností chování davu, a stylizovanými "reportážními" fotografiemi se zpronevěřují své práci.
Druhou sérií, i když v tomto případě neucelenou, byl výběr fotek ze zemětřesení ve střední Itálii, publikovaný těsně po katastrofě. Bohužel již nikde nenajdu odkaz na tu první sérii, neboť všechny internetové deníky, na kterých jsem to viděla, již sérii rozšířily o další a další fotografie, podle toho, jak tam jednotlivé agentury posílaly další a další fotografy. Zkrátka bylo tam několik obrazově velmi podařených snímků, většina však informativního charakteru.
V prvním momentě napadne, jak tam ten fotograf může jen tak postávat s fotoaparátem, možná i rušit a překážet, když všichni mají tolik, tolik práce se záchranou lidí a každá zdravá ruka se hodí. Když jsem však procházela fotografie dále, viděla jsem postávajících lidí v záběru daleko více. Nejde tak ani o pověstné "čumily", ale v tom okamžiku ti lidé jednoduše nevědí, co dělat, jak pomoci. Když si představím některé kolegy fotografy, jak přikládají ruku k dílu, dochází mi, že by možná udělali více škody než užitku, že by možná i je potom musel někdo zachraňovat. Tak ať tedy fotograf dělá to, co umí nejlépe - fotí. Jestli tato jeho fotografie z místa neštěstí obletí svět, pomůže to v budoucnu danému regionu, třebas i těm zobrazeným lidem, třebas se najdou lidé ochotní poslat nějakou materiální či peněžní pomoc.
Obě série byly příklady reportážní fotografie, která dnes hýbe médii. V jednom případě jsem si řekla, že k tomuto bych se přidávat nechtěla, u druhého říkám jen houšť - jsem pyšná na své kolegy. Tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Masi Masi | 7. dubna 2009 v 22:01 | Reagovat

Na ihned.cz obvykle čtu místo celého článku pouze titulek. Na jiných serverech se už nedá číst ani ten. Do téhož marastu zapadá i "mainstreamová" fotografie, i když pomaleji. Což si vysvětluju tím, že komunita fotografů je mnohem uzavřenější než komunita novinářů a prozatím více lpí na kvalitě.

The Big Picture jsem shlédl již před přectením tohoto článku a pamatuju, že mi hlavou prolétly dvě hlavní myšlenky, tj. odvaha fotografů a nepřirozenost některých snímků.  Ale např. u 11. jsem si nevšiml, že je tam těch fotografů tolik, u 12. mi to už přišlo divné, tak jsem si k tomu vymyslel báchorku, že protestující museli být uvnitř nějakou chvíli a fotografové se mezitím stačili seběhnout. Jen doufám, že přes prosklenou stěnu nešli několikrát, aby to pobrali foťáky i v zadních řadách :) 29. mi přijde tragická a ještě jsem se pozastavil u 26. kde jsem se nedokázal rozhodnout, zda nehraje divadlo prozměnu prostestující a spíše se klokním k tomu, že ano.

Každopadně díky za článek, začnu zpravodajské fotografie podrobovat duslednějšímu zkoumání.. :)

2 Akshay Akshay | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 20:30 | Reagovat

hej tak to je libovýýýýý

3 Claudio Claudio | E-mail | Web | 19. prosince 2011 v 14:01 | Reagovat

no comment:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama